Když u nás padl socialistický režim, mnozí se zhrozili z pravd, které vyšly najevo. A jednou z takových pravd byla i skutečnost, že naše země měla dluhy. A nebylo nám to tehdy příjemné ani navzdory tomu, že prý bylo naše hospodaření víceméně vyrovnané, protože jsme dlužili tolik, kolik dlužily jiné země pro změnu nám. Protože my jsme byli zadlužení u vyspělého světa, který očekával splacení našich závazků, zatímco nám dlužily především rozvojové země, u kterých nebylo pravděpodobné, že by se s námi někdy dokázaly vyrovnat. Ale kdeže ony časy jsou! Po docela krátké etapě, kdy jsme byli premianty východní Evropy, jsme se začali i my zadlužovat.
Nebo nás přesněji začaly zadlužovat naše vlády, což ale bylo jedno, protože dluh státu je i tak dluhem každého z nás. Po léta jsme se tak zadlužovali a byli konejšeni tím, že si to naše země může bez problémů dovolit, protože jsou naše dluhy ve srovnání s jinými zeměmi velice nízké. Až se nakonec z desítek miliard ročně staly stovky miliard a všechny žerty nás přešly. Pokud si totiž ještě trochu zavzpomínáte, dojela na strach z onoho nebývale rostoucího zadlužování i minulá, Babišova vláda. Po níž ale nastoupili ti, kdo navzdory řečem o nutnosti něco s tím udělat udělali jenom jediné. Další obrovské dluhy. Takže jsme zadlužení až po uši.
Na každého z nás připadá tak velká průměrná částka, že není pravděpodobné její splacení. A i nadále počítají naši mocní s naším dalším zadlužováním. A to znamená, jak ví každý aspoň trochu finančně gramotný jedinec, že se propadáme stále víc a víc do problémů, ze kterých se jen tak nedostaneme. Pokud se vůbec někdy najde politická síla, která by to opravdu začala řešit, tedy splácet. Dnes se tedy pořád ještě chlubíme tím, že jsme jednou z bohatých zemí světa. Ovšem je to pouhé neopodstatněné chlubení se. Nemáme být na co pyšní. A jestli to takto půjde dál, přijde doba, kdy se s naší vlastí zařadíme mezi docela jiné země. Mezi ty zbídačené rozvojové. Těšíte se na to?